V neděli jsem oslavila své už 19. narozeniny. Čas letí hrozně rychle. Zasekla jsem se někdy ve svých 12 letech a těch posledních 7 let se mi slilo asi do 2 let. Celý život budu slavit svoje narozeniny se svým dvojčátkem Viki. Odmalička jsme pořádaly různé oslavy, někdy velké, někdy jen pro pár kamarádek. Po minulém roce jsem se rozhodla oslavit narozeniny úplně jinak.
Proč neoslavit narozeniny tím, co máte nejradši? Pro mě je to běh. Když mě při běhu ještě k tomu nic nebolí, je to pro mě ještě větší potěšení. Čím jsem starší, tím si víc vážím zdraví a “kvalitních” přátel a lidí, kteří jsou tady pro mě vždycky. Proč to nespojit a neudělat oslavu v rámci Lestkovského terénního půlmaratonu, který patří do mého oblíbeného ZBP?
Nikdy jsem neběžela závodně půlmaraton a i v tréninku jsem se na tuto metu dostala maximálně 3x. Chápejte jakože jsem dobloudila na tuhle metu. 😀 V budoucnu si dokážu představit závodit na takhle dlouhých vzdálenostech, ale teď bych radši zůstala u délek do 10 km. Lestkovský půlmaraton jsem si ale zkusit vážně chtěla. Když mi ho paní trenérka dovolila, za což jí moc děkuju, tak mě napadla celkem dobrá varianta – a to dát si 1. půlku volně a druhou lehce stupňovat.
V neděli ráno jsem se ale místo s nadšením z toho, že mám narozeniny a že můžu běžet zajímavý závod ve vojenském prostoru, probudila úplně bez šťávy. Už delší dobu se potýkám s nedostatkem spánku. Je to moje chyba, že si nedokážu ohlídat čas a dokopat se jít spát třeba v 9. Postřeh: Je lepší se vyspat dobře a nenaučit se, než jít nevyspalá, ale naučená na test. Někdy se musím učit, ale je lepší nenechávat si učení na večer. I když na VŠ to asi uvidím jinak. Omlouvám se lidem ve svému nejbližšímu okolí, ke kterým jsem se po ránu chovala opravdu špatně. V to ráno naštěstí platilo i moje jiné moudro:
Čím hůř se před závodem cítíš, tím lépe se ti poběží.
Původní plán zněl běžet celý závod s mým přítelem. Tento plán nakonec úplně nedopadl, jelikož jsem to moc pustila z kopce a Mácovi jsem tak trochu zdrhla. Nicméně jsme spolu běželi aspoň 1. polovinu. Stihli jsme si pokecat a dokonce jsem získala i gratulace k narozeninám.
První 2 kilometry jsou po rovinaté cyklostezce. Následuje skoro čtyřkilometrové stoupání přes Zásadu, Suchý Důl až do vojenského prostoru. Tady jsem nejvíce těžila ze svých zkušeností. Nějak jsem si zvykla běhat do kopce a ani psychicky mě to nijak neunavuje. Na vrcholu se cesta narovnává a postupně klesá. Běží se lesními cestami, kousky jsou po rozbité staré asfaltce. Na 1. občerstvovačce na 10. km udržuji energii a dávám si radši pár kousků banánu. Následuje stoupání a pak dlouhý bahnitý seběh do vesnice Lestkov. Odskočka na záchod mi asi zabránila v prolomení ženského rekordu pod 1:40 (pozn. běžela jsem 1:40”01). Následuje prudké stoupání až ke zřícenině Lestkov – na 350m nastoupáte 90m. Zde dobíhám svého věčného soupeře Matouška. Po prudkém výběhu přichází zase prudký seběh.
Padají mi brýle. Jo, běžím v brýlích, protože se mi stala taková zlá věc. Objednala jsem si omylem pouze 0,5 dioptriové čočky (mám asi 2,5 dioptrie a nosím 2 dioptriové čočky). Kdybyste je někdo chtěl a využil, tak vám je klidně daruji.
Zpátky k závodu – sbíhá se do Rašovic a pak už zbývá “jen” 5 kilometrů zpátky po lehce zvlněné cyklostezce zpátky do Kadaně. Dobíhám trojici mužů a po chvíli jim utíkám. Běžím a jde mi to lehce, přemýšlet se mi nechce, necítím únavu. Ale už mě to nebaví. Na cyklostezku chodím běhat celkem často, a tak znám její každý záhyb, kopeček či hrbol. Častokrát mi přišla nekonečná, ale dneska ne. Párkrát kontroluji tempo na hodinkách a snažím se běžet pod 4:30 min/km – žádné závratné tempo, ale po 15 kilometrech v kopcích už to úplně o tempu není. Poslední kilák, říkám si v duchu. Před sebou vidím ještě 2 týpky. Vzbudil se ve mně dravec a v posledním pidikopečku je dobíhám a předbíhám. 500m do cíle – zrychluji krok a prohlubuji dech. Koukám na hodinky – 1:39. V hlavě počítám za kolik musím tu pětistovku dát. Už jsem v pomyslné cílové rovince, kde mi fandí hodně lidí. Finišuju. Na hodinkách jsem si stopla čas 1:40”06, ve výsledkovce to je nakonec “01. Vůbec mě to netrápí. Alespoň budu mít co zlepšovat v dalších letech na ZBP.
V cíli přijímám blahopřání k narozeninám a debatuji nad problémky s partou běžců. Doma na mě čeká můj oblíbený mrkvový dort a konečně nějaký spánek. Největší dárek pro mě bylo dělat, co mám ráda, s lidmi, které mám ráda.
Moc děkuji všem, kteří mi popřáli.♥️
A jak slavíte narozeniny vy? Taky nenormálně?
Tak běhu a zdraví zdar!
