Lichtenštenjsko zná málokdo. Někteří tuší, že se jedná o malý stát, ale pletou si ho s Monakem či s Lucemburskem. Jen pár z vás tuší, že se jedná o malinkatý státeček v Alpách mezi Švýcarskem a Rakouskem. Proč jsme si vybrali pro přechod zrovna Lichtenštejnsko? Právě proto, že je prťavé a v Alpách. Dá se přejít za 3 dny na pohodu nebo přeběhnout dokonce za 1 den. Má zhruba 25 km na délku a v nejširším bodě 11 km. Hlavní hřebenovka se po svislých 20 km stáčí na východ do rakouských Alp, kde lze pokračovat po Via Alpině dál Alpami.
Den 1
O půlnoci jsme vyrazili autobusem z Prahy do Mnichova, kam jsme přijeli ráno v 5. V Mnichově ještě skoro všichni spali. Našli jsme „hipsterskou“ kavárnu, která otevírala v 8:00, kam jsme se na pár hodin upíchli. Nabrali jsme kávové namleté zásoby a také preclíky na oběd a vyrazili jsme dalším autobusem do hlavní „vesnice“ Lichtenštenjska – Vaduz. Kam jsme dorazili kolem 4 odpolední.
Čekal nás vertikální kilometr pod hlavní hřeben, kde jsme chtěli přespat 1. den. Trasa měřila zhruba 7 km. Cestou jsme nikoho kromě 2 místních běžců nepotkali. Pověsti pravily, že se pod hřebenem nachází vybavený otevřený srub na přespávání. Pověsti nelhaly. Stojí tam a jako bonus u něj je i schované pivo. Uvařili jsme si večeři na vařiči, a mezitím kolem nás proběhl běžec s hůlkami. Už byla skoro úplná tma. Zastavil se, aby si vytáhl čelovku a přitom se nás ptal, odkud jsme a jak jsme to tu našli. Po chvíli odběhl pryč a jenom dodal, že musí doběhnout na poslední autobus dolů, který byl podle našeho odhadu nejdřív za 10 km (alpského terénu). Miluji Alpy a obzvlášť tenhle alpský životní sportovní styl. Spali jsme venku před chalupou. Venku bylo teplo a jasno.
Den 2 – Panoramaweg
Ráno jsme nikam nepospíchali. Užili jsme si snídani a kávičku z Men vs machine. Doplnili jsme vodu a vyrazili jsem až kolem 10. Cíl dne bylo se dostat na druhý konec hlavního hřebene – vrchol Rappastein (2222 m.n.m.). Nejdříve nás čekalo prudké stoupání od srubu nahoru na hlavní hřeben. Na 1,5 km jsme nastoupali neuvěřitelných 600 m. Ne, po skále jsme nelezli, ale nebyli jsme od toho daleko. Nahoře jsme hodili batohy do klečí a s ladností si vyběhli na nejbližší nejvyšší vrchol Kuhgrat (2122 m.n.m.), odkud byl krásný výhled na hlavní hřebenovku, vesničku Steg, ale i do Švýcarska. Po hřebeni vedla cesta dolu, zase nahoru a pak dolu, dokud jsme nedošli na okraj Stegu. Celkem jsme sklesali necelých 800 m, což se nelíbilo mým nohám a spodním zádům, které se den před odjezdem (asi ze stresu?) zablokovaly.
Celkem brzy na mě přišla krize. Celý rok si odpírám Alpy a když už tu můžu být a užívat si je naplno, tak se mi to najednou moje vlastní tělo snaží překazit? Po kávičkové pauze vytahuji hůlky, zatínám zuby a vyrážíme dál vstříc dnešnímu nejnižšímu místu. Dole v 1300 m nabíráme vodu, kupujeme sýr z místního samoobslužného obchodu ve stáji a vyrážíme zase nahoru. Je pozdní odpoledne. Záda se stahují úplně a v kombinaci s přetíženou levou nohou nejsem schopná udělat normální krok. Chybí nám cca 4 km pod Rappastein.
Snažím se jít co nejrychleji, přeci jen chceme přespat nahoře na hřebeni a chceme si najít hezké místo na spaní. Jdeme po široké lesní cestě a pomalu stoupáme. Záda to ale fakt nedávají. Zastavuji. Shazuji batoh. Brečím. Jsem ze sebe fakt zklamaná. Naštěstí mám sebou Marťu, který se rozhodl mi batoh chvíli nést. Došli jsme k farmě, kde byla zaparkovaná auta. Už je tma. Bereme to zkratkou a nejkratší cestou na hřeben. Asi 1,5 km a 400 m nahoru. Marťa mi zase táhne batoh a já se prostě jen snažím se nějak dostat nahoru. Dostali jsme se do 2 tis. Přecházíme jednu skalku a za ní vidíme rozsáhlou pastvinu, kde si hledáme rovný plácek. Slyšíme někde pod sebou bučet krávy, ale už je tma a my jsme unavení. Při nejhorším nás ráno přijdou vzbudit. Roztahujeme tyvek, karimatky a spacáky a jdeme do hajan.
Den 3 – nejhezčí ale nejprotrápenější část
Ráno nás žádné krávy nevzbudily, protože jsme se záměrně vzbudili na východ slunce. Jasné nebe a panoráma plné vrcholků slibovali zajímavou podívanou. Zasněžené vrcholky v dálce se najednou zbarvily do oranžova. Jak moc tohle miluju. Mohla bych na východ slunce na horách koukat furt dokolečka a nikdy by se mi to neomrzelo. Další zajímavý pohled byl také 2 metry od našeho spacího místa. Spali jsme s vysokým útesem za hlavou. V klidu jsme se nasnídali, udělali si kávu a vyrazili na dnešní etapu. Dneska to vypadá na horký den.
Nejdříve jsme zdolali Rappastein, protože to byl cíl už včerejšího dne. Krásné výhledy mi pomohly se zorientovat v tom, co nás ještě čeká (nebo spíš mělo čekat). Poté jsme se skutáleli dolů k letní farmě. Kromě asi 3 svačících horalů jsme nikoho nepotkali. Žádné farmáře ani krávy. Až teď po 2 týdnech mi došlo, že jsme slyšeli a potkávali krávy při jejich posledním dnu na horské pastvě. Ten následující den jsme nepotkali žádnou krávu. Už se asi přesunuli někam dolů do tepla. Nabrali jsme vodu a pokračovali jsme dál. Bohužel v mírném časovém presu oproti plánu. Noha a záda mě i dnes trápí. Pohybuju se „pomalostí“ kolem 2 km/h. Marťa mi chvíli nese batoh, ale když před sebou vidím sedlo s chatou, kde bychom si mohli udělat občerstvovačku, přebírám si ho zpátky a nasazuji tempo. Myšlenka na vychlazený radler mě žene vpřed. I když…
Trápím se. Trápím se tolik, že nasazuji malou růžovou tabletku. Přítomný okamžik je s bolestí ještě přítomnější než je neustálé kochání se horami kolem sebe. Původně jsme dnes chtěli ujít přes 20 km. Budeme rádi, když zvládneme vylézt někam 2 km nad chatu a třeba i slézt do Malbunu. Naštěstí jsme se po hodině vyškrábali k horské chatě, kde pouštěli na plné pecky německé techno. Dali jsme si nejdražší radler v životě, ale byl opravdu místní lichtenštejnský a taky fakt dobrý. Marťa musel ochutnat i místní kávu, což asi byla trochu chyba. Horší kávu jsem měla asi jen na lezecké stěně na Smíchově (pardon těm, kterým tam káva chutná). Na chatě by se sice dalo přespat, ale my pokračujeme dál na nejvyšší vrcholek Augstenberg (2300 něco m. n. m.). Zajímavý vrchol, kde už je konečně trochu sněhu a také kousek pod vrcholem příjemné místo na spaní. Noc byla ovšem dost zábavná.
Den 4 – rychle dolů
V noci nás 2x vzbudily dešťové přeháňky a hustá mlha. Marťa naštěstí vytáhnul plachtu. Ráno ale stálo opravdu za to. Museli jsme trochu pospíchat, abychom včas stihli autobusem z Malbunu do Vaduzu. Přesto jsem asi hodinu strávila běháním po vrcholcích a focením oparu a mlhy. Střihla jsem si i svojí 1. panoramu. Marťa zatím udělal snídani. Máme přesně rozdělené role. Já fotím a hledám kamzíky. On vaří a balí. (To si dělám maličko srandu, zabalila jsem si sama a taky jsem mu trochu pomohla.) Po snídani jsme už jen seběhli dolů, hodili koupačku v ledovém potoce a stihli autobus.
Někdy mi někdo říkal, že se může v Lichtenštejnsku spát venku oficiálně. Bohužel to není pravda. Ale neoficiálně to není problém. Nikdo to tam nehlídá. Spaní pod širákem je úplně v pohodě. Stan bych si asi netroufla. S vodou to je v pohodě. Během 10 km člověka potká alespoň 3 potoky, prameny či pítka. Filtr na vodu je jistota, ale u obydlených míst je skoro vždycky pitné pítko. Kravská pítka většinou nejsou pitná a je to na nich i napsané. U městeček člověk najde také samoobslužná místa, kde prodávají místní sýry, máslo, ale i jiné občerstvení. Obchody dole ve Vaduzu jsou celé Švýcarské (včetně cen bohužel). Do Lichtenštejnska se člověk dostane nejlépe autem nebo Flixbusem z Lichtenštejnska. Vlaky jezdí pouze do Schaanu (cca 3 km od Vaduzu) nebo přes řeku do švýcarských městeček.
Ještě přidávám tip na chaloupku z prvního dne: https://www.hikr.org/dir/Alpila_20579/ .
Kdo dočetl až sem. Tleskám. Nebojte se vyzkoušet nová neprofláklá místa v Alpách. Na všech je vždycky něco krásného. Pokud byste chtěli náhodou s něčím ohledně Lichtenštejnska poradit, nebojte se mi napsat. Vzhledem k tomu, že už začal studentský semestr, mám plné ruce práce jako vždy. Navíc k tomu musím vyřešit své disbalance. Nevím, proč to vždy nechám dojít takhle daleko, ale o tom zase někdy jindy. Horám zdar!
