Letošní rok mi otevřel oči. Objevila jsem, bez čeho opravdu nemůžu žít a co naopak můžu obětovat. Naučila jsem se konečně poslouchat svoje tělo. Zažila jsem zajímavá dobrodružství a začala jsem si konečně užívat život naplno.
Nemůžu říct, že bych byla celý rok zdravá. Několikrát mě trápily problémy s „okosticemi“. Na začátku roku jsem musela začít úplně od začátku. Jednou jsem se dokonce odrovnala skoro na 3 týdny hloupým kopnutím se do kotníku druhou nohou. Jsem vděčná, že to byly „jen“ takové prkotiny. Vždycky může být hůř. Věřím, že mě to posílilo a naučilo trpělivosti. Zdraví je nejdůležitější a měli bychom pro něj dělat maximum. Kompenzace běhání je taky dost důležitá. Vytáhla jsem zase kolo a párkrát si zašla i zaplavat. Zvýšila jsem dávky regenerace. Zaměřila jsem se i na výživu a zjistila, co můžu jíst a co mi nedělá dobře.
S letošní běžeckou sezonou moc spokojená nejsem. První půlka stála opravdu za prd a ta druhá už konečně začala alespoň trošku nějak vypadat. Uvědomila jsem si, že (ačkoliv to bude znít jakkoliv směšně) mě musí běhání hlavně bavit. Ráda v tréninku nebo závodě umřu, ale musím být „na dobré vlně“. Nikdy nevyjde nic 100% tak, jak bychom si přáli. Když má člověk pozitivní mysl, tolik mu to nevadí. Je to fakt hodně o psychice. V Argentině jsem poznala úžasné lidi, kteří mě neustále motivují, i když jsou ode mě hodně daleko. A motivuje mě i moje okolí doma. Pochopila jsem, že za svým štěstím si stojíme sami. Vyběhnu na kopec a všechno je zase dobrý. Pochopila jsem, že nemůžu běhat jen to, co mě baví (vrchy a krosy), ale že i dráha je důležitá.
Vyzdvihnu jen pro mě důležité a povedené závody sezony. Nejvíce mi dal závod na MS v běhu do vrchu v Argentině. Bylo to hodně těžké a já to chtěla vzdát, ale nevzdala jsem to! Jsem ráda za povedené MČR v silniční desítce (Běchovice) a můj 1. titul na MČR (i když ten čas….). Hodně mě posílil i Králický Sněžník potichu (výběh na Králičák), kde jsem si také dost sáhla na dno. Na druhou stranu jsem úplně promeškala MČR v běhu do vrchu, což mě zpětně dost mrzí. Na MČR na dráze jsem byla úplně ztracená. I výkonnostně i psychicky. Nikdo mi nepomohl a ze svých problémků jsem se musela o prázdninách dostat sama. Na MČR v hale jsem byla sice smutná ze 4. místa, ale takhle zpětně to hodnotím jako úspěch.
Co mě jednou zabije, je moje upřímnost. Nemám ráda mlžení a lži. Nebudu skrývat, že mi prostě nevyhovuje můj tréninkový systém. Můj cíl na rok 2020 bude se posunout zase někam dál, tak uvidíme, jak to dopadne. V roce 2020 bych ráda pokračovala v bězích do vrchu a delších tratích na dráze a silnici, pokud to zdraví umožní. Chtěla bych úspěšně odmaturovat a dostat se na nějakou VŠ. Nemám v plánu ale omezovat tréninky. Maximálně budu muset přizpůsobit nějaká soustředění kvůli termínům důležitých zkoušek.
Ráda bych poděkovala samozřejmě rodičům a svému okolí, Kubovi Merlemu a týmu Kome klub Kraslice a Kilpi, masérovi Standovi, všem kamarádům, kteří si na mě ještě někdy vzpomenou a všem čtenářům svého blogu.
Běhu zdar a tomu drsnému po horách obzvláště!
Ať se ti daří, Anežko, přesně podle tvých představ. Zdraví, úspěšnou maturitu a běžecké výsledky, se kterými budeš spokojena. Celé rodině pěkný nový rok!
Ahoj Anežko,
s mnohotýdením zpožděním jsem si přečetl tvoje „vyznání“ 2019. Souhlas, a respekt. Protože máš jasně nastavené priority: vzdělání v kombinaci s vrcholovým sportem=lze, jak dokazují mnozí naší špičkoví borci. Z mého pohledu, jako dlouholetého trenéra běhů, a jistě i souhlasného pohledu většiny mých kolegů, máš jasné fyziodispozice pro silnici a terén! Je jen na tobě , a trenérce, kam nasměřujete tvoje další působení. Přeju ti do nového roku: žádné bolístky, samé pozitivní zážitky, a taky přeci lásku