Slyšeli jste někdy o poloostrovu Hel? Ne? Je to takový polský ocas do Baltského moře. Co je na něm tak výjimečného? Měří asi 35 km, v nejužším místě má jen 175 m a vede po něm cyklostezka, silnice i koleje. Naši kamarádi se rozhodli tam dojet na kole z Gdaňsku, ale nám to nedalo a rozhodli jsme se dojet i do Gdaňsku. Jak nám to šlo a co nás všechno potkalo cestou se můžete dozvědět v tomhle příspěvku (na instagram je moc dlouhý).
Proč jsme se rozhodli s přítelem Martinem jet právě do Polska k Baltu, už víte. Bikepacking mě lákal už dost dlouho a konečně mi to dovolilo i zdraví. A tohle byla super příležitost. Co jsme ale nevěděli (a asi jsme měli lépe prozkoumat), kudy tam pojedeme. Měli jsme cíl, ale ne cestu. Ne nadarmo se říká „cesta je cíl“. Naše cesta byla dost strastiplná. Polská infrastruktura na venkově je trochu někde jinde. Na hlavní silnici byla panelka a v lese jenom hromady písku. Na gravel silničce s 30 mm plášti to chceš. Chybami se člověk učí. Na příště máme naplánovanou nějakou oficiální dálkovou trasu nebo aspoň oblasti s hezkými cyklotrasami.
6 dnů i se společnou vyjížďkou na Hel, 763 km, 3 státy, průměrně 124 tepů/min a 22 km/h, asi 7 kg nákladu (Marťa měl víc), spaní venku pod širákem a nakonec i 2 noci vevnitř, vaření na vařiči, prostě poctivý bikepacking (na mapce je 840 km, protože jsme nakonec jeli 80 km vlakem:( )
Den 1 – Cínovec – Lužická jezera
První den jsme zažili, jak vypadá při bikepackingu „špatný“ den. Vyjeli jsme z Cínovce kolem 12. Poslední dobalování a dokupování věcí se nám trochu prodloužilo. To by nebyl takový problém a 140 km by se dalo stihnout, kdyby se za námi najednou neobjevil tmavý mrak. Jasně, že z něj o hodinu později začalo pršet. Tenhle mrak s námi jel nakonec až do Pirny. Byli jsme komplet mokří. Tedá já měla alespoň suchý svršek, protože jsem měla skvělou nepromokavou budu od Craft (cyklobunda CRAFT CORE Endur Hydro). Suché zůstaly naštěstí i naše spací věci v brašnách, které slibovaly nepromokavost. Ztratili jsme celkem asi 2h čekání na lepší počasí a tím i naději, že stihneme v pohodě ujet 140 km k Lužickým jezerům.
Bikepacking je o svobodě a o flexibilitě a to je na tom právě to skvělé. Když to jeden den nejede nebo je na trase nějaká objížďka, dožene se to další dny nebo taky ne a člověk si pomůže třeba vlakem, pokud to jde. Jako v našem případě. Škoda jenom, že někdo vymyslel práci a povinnosti. Pokud se to ale podaří zařídit (v práci/rodině…), tak je to výborný způsob, jak se vypnout z dospěláckého světa. Člověk jenom celý den někam jede. Může se kdekoliv zastavit na koupačku, (kávo)občerstvovačku nebo jenom kochačku. Na nic jiného nemá čas. Venku je jen on, jeho kolo a svět. Upřímný svět bez žádného zkreslení přes média nebo sociální sítě. Cestou potká jiné lidi, kteří si žijí někde svůj život, a cítí se jako ten cyklista, co jenom projel okolo. Nikde nevázaný. Svět se točí a kola taky.
Den 2 – Lužická jezera – Frankfurt nad Odrou
Spali jsme venku. Jeli jsme na těžko. Podle nových trendů jsme byli spíš ultra light na těžko. Měli jsme sebou svoje spaní (ale bez stanu, jen s tarpem), vaření (vařič + ešus + pár Adventure menu jídel + filtr káva Drip It), vybavení na opravu kol, dron i foťák. Díky tomu jsme byli nedotknutelní. Teda ne úplně. Museli jsme tankovat nebo dokupovat vodu. První noc v přístřešku v německém lese byla fajn, až na to, že jsme se nezvládli opláchnout. Měli jsme vlhčené ubrousky na intimní partie, ale z toho má člověk stejně olepené nohy. Onen pocit, vzbudit se olepený a zaprášený, s tím se nezačíná den úplně nejlíp.
Kola na tom byla dost podobně. Po bouřce a blátu jsme měli dost špinavé řetězy i kola. Naštěstí jsme asi po 20 km potkali i v NEDĚLI v Německu otevřenou půjčovnu kol, kde prodávali i cyklo vybavení a nápoje. Ta nás zachránila. Teda jen dočasně, protože jsme o dalších 9 km dál zjistili, že tam Marťa zapomněl batoh. Zajel si časovku u Lužických jezer a já jsem se zatím stihla aspoň učesat a zacvičit si.
Projíždíme Cottbus. Dáváme pozdní oběd v Park Café a pokračujeme dál. V Německu mají výbornou cyklo infrastrukturu, ale to už asi všichni ví. Z Cottbusu jsme se vymotali celkem rychle podél řeky. Dali jsme koupačku u dalších jezer s výhledem na uhelnou elektrárnu s 9 chladícími věžemi. Trochu lepší než u nás na Ústecku. Prý má výkon jako 1,5 Temelína. A nakonec jsme to zakempili ve Frankfurtu nad Odrou v kempu vodních záchranářů. Chtěli jsme dojet dál, ale za tmy se jede špatně. Chtěli jsme jet víc na pohodu a né se někde trápit v noci.
Den 3 – přejezd do Polska a krutá polská realita
V kempu jsme se zdrželi trochu déle. Byla tam dokonce i pračka, tak jsme ji samozřejmě využili. Vložka cyklokraťas je po vodě další limitující věc. Nechceš jezdit několik dnů se špinavou vložkou. Nejlepší je sehnat pračku, ale to v džungli neseženeš. Tak si ji alespoň otři/ručně vyper sám. Vyrazili jsme teda až někdy po 10, což zase byla trochu chyba. Cyklostezka podél Odry byla super a někdy bychom jí chtěli projet celou. Dokonce tam byly 2 asfaltky vedle sebe. Po 30 km jsme se odpojili, přejeli Odru a zavítali do Polska.
Hned na hranicích jsme prozřeli. Žádná cyklostezka. Špatné chodníky. Děravé silnice. Není to situace všude v Polsku. V Gdaňsku a okolo bylo cyklostezek dost. Ale v chudších částech a na vesnicích to byla katastrofa. Rozhodli jsme se projet národní park Ústí Warty. Okolo cesty byly okousané stromy bobry. Někde se pásly krávy. V mokřinách bylo spoustu vodních ptáků. Ze začátku to vypadalo na hezkou gravel cestu. Po 10 km začal být v kolejích hluboký písek a my začali driftovat. Ještě nás čekalo dalších 15 km po stejné cestě. Nějak jsme to doklepali, ale tahle cesta mě stála hodně sil.
Síly jsme doplnili v dalším větším městě – Gorzově Wielkopolskiem. Objevili jsme tam kavárnu, která by se nemusela stydět ani v Praze, a pořádně ji vybílili. Kombinace flatwhite + matcha způsobila, že jsem nás potahala dalších 50 km průměrkou skoro 30 km/h. Pak přišla krize. Setmělo se, došly mi cukry a voda. Naštěstí jsme většinu dokoupili. Ve tmě jsme dojeli co nejdál za město, abychom mohli spát někde v lese. Bohužel jsme si vybrali místo blízko u silnice. Čekala nás další „olepená“ noc.
Den 4 – polská krize
Po 5 hodinách spánku nás vzbudila projíždějící auta. Bylo okolo 5. ráno a já věděla, že to dnes bude těžké. Museli bychom nějak dohnat 40 km navíc. A mezi 140 km a 180 km je sakra rozdíl. V našem případě 2 h jízdy. Také odpoledne hrozila bouřka a v podstatě nás zase celou cestu pronásledoval déšť. Vyměkla jsem. Trvalo to asi jen 10 minut přemýšlení. Seženeme ubytování u Chojnice (160 km vzdálené město) a dojedeme do Pily (cca 80 km od našeho spaní), odkud jezdí vlak do Chojnice. Dnes musíme ujet jenom 80 km. Kdybych jenom věděla, co nás během těchto 80 km potká…
Žádná cyklostezka v našem směru nebyla. Lesní cesty měly blíž k filmu Duna, než k pohodlné cestě. Čekaly nás jenom samé silnice 1. třídy. Aspoň to pofrčí, říkali jsme si. Hmm, těžko Anežko. Silnice totiž byly tak rozbité, že to s bolavým zadkem bylo neustále kličkování a stojky. Vrchol všech silnic byla panelka, po které to ale místní Poláci frčeli klidně přes 100 km/h. Fakt mňamka. Ještě nás v jednom městečku 2x vytroubilo to samé auto. Byla to prostě super cyklistická oblast.
V Pile jsme si vyhlídli kavárnu z European Coffee Club (aplikace/webová stránka s výběrovými kavárnami), kde měli extrémně levnou ale výbornou kávu (v přepočtu cca 60 Kč za flatwhite). To byla moje největší motivace ten den. Pak jsme dokoupili zásoby jídla a stihli vlak do Chojnice. Cestou jsme protkali déšť i bouřky. Když jsme vystoupili z vlaku, bylo už po dešti. Pak jsme přejeli ještě 8 km k jezeru, kde bylo celkem mrtvo (po sezóně), ale naštěstí tam měli Žabku (polský obchod, co má otevřeno skoro furt) a výbornou pizzérku. Naše ubytování bylo také dobré. Mohli jsme si tam dokonce opláchnout kola od písku. Čtvrtý den jsme museli pojmout trochu regeneračně. Mrzí mě ještě teď, že jsme si bikepacking trochu zkrátili. Ale byl to výlet po vlastní ose a né žádné závody. Já bych furt závodila ve všem a všechno dělala fair play (jsem z dvojčat a už od malička jsme vždycky ve všem závodily). Pod pojmem regenerační den se skrývá cca 90 km. Byl to možná dost i gastro(výlet) den.
Den 5 – všechno nebo nic, stihneme to do Gdaňsku?
Zvládneme po několikáté za sebou 140 km? Kde máme limit? To jsme si říkali u dvojité snídaně v hezkém ubytování u jezera. Přechozí den dostal zadek dost zabrat, ale dneska to kupodivu nebylo tak špatné. Hned za vesnicí začínaly šotolinové cyklostezky. Nejdřív jsme s nimi trochu pohrdali a jeli po silnici. Po chvíli jsme ale narazili na značku „zákaz kol na silnici“ a museli jsme jet po cyklostezkách. Bylo to dost nahoru a dolu. V kopečcích byl navíc často uvolněný písek a tak to byl trochu boj. Cesty vedly z 90 % borovým lesem. Na každém rohu byly rozkvetlé vřesy nebo zajímavě světle zelené lišejníky/mechy. (Něco jako okolo Máchova jezera, ale trochu hezčí.) Ne nadarmo to byl polský národní park. V tomhle prostředí to jelo samo.
Jeli jsme přes různé vesnice, které měli většinu cest z písku. V česku těžko představitelné, u pobaltských států běžná situace. Kupodivu jsme narazili i na dost asfaltových cyklostezek, občas v lepším stavu než silnice. Slunko svítilo tak akorát a vítr foukal do zad. Den jako malovaný a ještě to celkem frčelo. Dobré to bylo, dokud jsme nenajeli na hlavnější silnici před Gdaňskem, která se zrovna celá opravovala. Na 8 úsecích byly semafory, teda spíš pánové, co ukazovali. Ti z nás nebyli vůbec nadšení. Jezdilo se kyvadlově. Po pár kilometrech jsme raději uhnuli z trasy a vzali to po polňačkách mezi vesničkami.
Hurá, cedule Gdaňsk. Akorát Gdaňsk je oficiální rozlohou ještě o kus větší než Praha (i když obyvatel má skoro jako Brno). Bylo to něco jako přijet na letiště a radovat se, že už jsme v Praze, když máme dojet až do Modřan. Naštěstí to bylo skoro celou cestu z kopce dolů. A taky měli Poláci aspoň ve městě kvalitní cyklostezky. Byly hezky oddělené od chodců. Navazovaly na sebe s cyklo pruhy na silnicích. Po 15 km jsme konečně našli naše ubytování. Po objemné návštěvě Žabky (polské sámošky s nekonečnou otevírací dobou + dělají i teplá jídla a nápoje) jsme si zapnuli v TV náhodný polský film a pomalu jsme začali usínat. Další den nás čeká brzké probuzení. Bohužel jsme nestihli návštěvu starého Gdaňsku (hezké barevné domečky u kanálu).
Den 6 – finální výlet s českou skupinkou
Kvůli tomuhle jsme sem přijeli. Ne kvůli Gdaňsku, ale kvůli výletu na poloostrov Hel s českou skupinou. Česká skupina = Petr Jan Juračka a jeho (a naši) kamarádíčci. Čekalo nás dalších poctivých 150 km a tentokrát i v pořádném terénu. Ačkoliv jsme se ostatní snažili přesvědčit po našich zkušenostech s polskými lesy, stejně jsme všichni skončili zaboření v písku. Nahoru dolu, nahoru dolu. Bylo to poctivé. Zhruba po 60 km jsme byli všichni rádi za možnost pořádně se nadlábnout a dát si i nějaké to kafíčko. Únava po 5 dnech na kole už byla znát, tak jsem začala kluky ukecávat, zda to přeci jen nechtějí vzít už víc rozumněji po pevnějších cestách. Skončilo to Kubovým dvoj defektem.
Celou cestu nás poháněl odjezd posledního vlaku do Gdyně, odkud jsme měli jet domů. Bylo to ještě o trochu složitější, protože to vypadalo, že nás do polského vlaku nevezmou s koly. No, naštěstí to dobře dopadlo, ale nebudu předbíhat. Celý Hel měří cca 30 km. Vede na něj cyklostezka. Co jsme ale nikdo netušili, ta cyklostezka byla z 90 % špatně poskládaný chodník. Ty p*čo. Nejelo to. Drncalo to. A ještě k tomu všichni postupně dostávali krizi (teda kluci to nepřiznali samozřejmě, ale já jsem to poznala). Přestali mluvit a jenom se tahalo ve vláčku za sebou. Všichni už tam chtěli být. Posledních 8 km jsem za to vzala a jela jsem si svoje tempo s odstupem před ostatními. Dostala jsem se do onoho „rauše“. Mohla bych si takhle šlapat svoje tempo dalších 100 km. Škoda jenom, že měl Hel konec a pak už bylo jen moře.
Dojet na Hel byl fakt super nápad, až na to, že to je úplně doslova konec světa. Dá se jet buď jen tam nebo zpátky. Hel se jmenuje i poslední městečko úplně na konci. Je tam spoustu turistických atrakcí a restaurací. Štěstí, že jsme tam byli po sezóně. Nechtěla bych tam potkat 3x tolik lidí. Po koupačce v moři a smažené rybě k večeři, jsme stihli náš vlak do Gdyně. Kola se vezla rozmontovaná v support dodávce, která nám vezla náhradní věci a vodu. A naštěstí se dostaly včas na nádraží v Gdyni.
Díky kamarádi, bez vás bychom sem asi nikdy nejeli. Bylo to s vámi super a těším se na další adventure.
Konec dobrý, všechno dobrý
Úspěšně jsme se vrátili do Česka. Kola přežila. My taky. Zadky a ruce po pár dnech zregenerovali a já už jsem ready na další dobrodružství. Moje zdravotní problémy se kupodivu zlepšily a podle paní fyzioterapeutky jsem na tom teď za poslední rok nejlíp, co jsem byla (pro neznalé: měla jsem v zimě 3 měsíce berle). Nechystám se v nejbližší době na bikepacking, ale určitě tam nějaké stovečky pošlu. Přeci jen musím využít aktuální formy. Bikepacking mě zaujal natolik, že už teď plánuji nějaké dálkové trasy a možná i závody na příští rok. Baví mě teď i gravel víc než předtím.
Všechno dobrý úplně není. Nechci si tu úplně vylévat srdíčko, ale půjdu s pravdou ven. Celý rok se potýkám se zdravotními problémy a dnes jsem se dozvěděla, že už si možná nikdy nezaběhám. Nebo aspoň né tolik, kolik jsem byla zvyklá. Běháním jsem strávila 10 let svého života. Bylo to pro mě všechno a o to jsem teď přišla. Proto jsem nesmírně vděčná, že jsem se našla v cyklistice a že můžu dělat aspoň tu. A že ji mohu dělat se spoustou kamarádů! Vlastně jsem k ní tíhla celý život díky dědovi. Ale prioritou se stala až teď, když už nemám moc na výběr. Uvidíme, kam to povede. Zatím nemám trenéra, ani cyklistický team. Jasně, nemusím všechno dělat závodně. Ale když to je těžké, když jste na to půlku svého života zvyklí a je to to, co vás definuje.
Blog Běžím světem by se teď měl asi přejmenovat. Dělat to nebudu. Protože můj svět běží tak rychle, že to je vlastně stále pravda. Omlouvám se těm, kteří na tomto webu budou hledat víc běžeckých věcí. Nějaké sem ale budu stále přidávat.
Dejte mi vědět, jak se vám tahle forma reportu líbila! A na viděnou někde venku (na kole)!
Běhu a kolu zdar.
