Možná jste si říkali, proč už jsem nepřidala článek dřív. V Argentině mi blog vůbec nefungoval. Nešlo ho ani načíst, natož nějak upravit (mám českou doménu). V tomto článku bych se s vámi ráda podělila o své poznatky z dlouhé cesty, pocity ze závodů a přidala něco o Patagonii a Argentině. Bude to dost dlouhé čtení, tak si uvařte nějaký dobrý čaj či kávu a pohodlně se usaďte.
Cestovatelské poznatky
Cestování více než 24 hodin není nic příjemného, kdo zažil, ví. Hodně věcí se dá připravit předem a člověk pak má cestu alespoň o trochu příjemnější. Během cesty se dá stihnout mnoho zajímavých činností (přečíst půl maturitní četby, shlédnout celou filmovou či televizí sérii, vyřešit kdejakou záhadu či stát se novým členem klubu 10 km nad mořem). Sama cesta není nic moc, ale ten pobyt na druhé straně světa stojí za to. Sepsala jsem vám pár „tips & tricks“ pro nezkušené cestovatele:
● Oblečte si pohodlné oblečení (leginy, tepláky, volné kalhoty a volné tričko).
● Vezměte si s sebou do letadla dostatek teplého oblečení (mikinu, ponožky, šálu, čelenku…). Nahoře ve vzduchu je klidně -50 stupňů a přes noc v letadle klesne teplota.
● Jestli chcete být „low waste“, vemte si svou flašku, kterou před kontrolou palubního zavazadla vylijete a za kontrolou u pítka zase napustíte. Hodí se i kelímek na čaj či kávu, do kterého vám personál může kdykoliv během letu na požádání udělat čaj. Hodí se i krabička a vlastní lžička (např. na kaši).
● Netekuté jídlo na kontrolách vůbec nevadí. Podle některých stránek by se nemělo do některých zemí a z některých zemí vozit ovoce, ale nějak nám to z Argentiny a tam prošlo.
● Na palubu rozhodně nezapomeňte kompresky (nejlépe i na stehna), masku na oči, špunty do uší a polštářek kolem krku.
● Na delších letech dostanete hlavní jídlo a nějaké sušenky či oříšky. Osobně mi palubní jídlo úplně nevyhovuje, proto si příště vezmu více svého. Kdykoliv vám nalijí studenou vodu či udělají horkou.
● Při „check in“ si můžete říct o místo u okýnka, nebo naopak v uličce. Vyzkoušela jsem letět ve všech letech u okýnka. Na lety do 2 hodin se aspoň můžete kochat výhledem. Na dlouhý let je nejlepší sedět v uličce, protože se můžete kdykoliv projít, odskočit si či si natáhnout nohy do uličky.
● Na palubu je dobré si vzít malou hygienickou taštičku, nebo možná je lepší si dát věci rovnou do průhledného pytlíčku. Hodí se vám malá balení, která prodávají ve všech drogeriích. Za mě rozhodně nezapomeňte na mořskou vodu na čištění nosu, kartáček na zuby, minipastu na zuby, odličovač /pleťovou vodu, malý krém na obličej a na ruce, něco na pusu a antibakteriální gel na ruce. V letadle je 0% vlhkost. Po dlouhém letu se budete cítit úplně vysušeně.
● Pokud nejste v nějaké lepší třídě, sedadlo se dá alespoň trochu sklopit, ale není to moc platné.
● Nejlepší místa v economy class jsou úplně vepředu. Je tam nejvíce místa na nohy a televizku k ničemu ani nepotřebujete.
● Nezapomeňte nabitý ntb, telefon a powerbanku. Hodí se sluchátka. Ty přes spánkovou kost jsou v kombinaci se špunty do uší nejlepší. Knížka a časopisy jsou klasika. Když sedíte v blízkosti svých známých či kamarádů, hodí se i nějaké karty.
● Na jetlag je nejlepší se pomalu připravit už předem. Při letu na východ jít spát dřív a na západ zase později. Při letu se stejně nejspíš moc nevyspíte (přerušovaně 4-6 hodin lehkého spánku), takže s únavou musíte stejně počítat.
● Choďte se pravidelně protahovat před záchod. Místa tam je dost.
● Co mě nejvíce zaujalo – v economy třídě si můžete přesednout na jakékoliv volné místo. Je lepší se lidí vedle zeptat, jestli jim to nevadí, ale stejně s tím nic nemůžou udělat.
● Chce to hodně trpělivosti a pozitivity. Stresem si rozhodně nepomůžete a milé chování vám u všech jen přilepší.
Villa la Angostura, Patagonie, Argentina
Nechci kopírovat nudné info z wikipedie, pokud vás to ale zajímá, tady je odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Argentina
Argentina má téměř všechno – pouště, stepi, lesy, hory, ledovce či prales. Aby bylo jasno, jela jsem do Patagonie, kde se nachází jen ty lesy, hory a někde níž i ledovce.
Villa la Angostura se nachází v podobném podnebném páse jako my, jen je na jižní polokouli. Což znamená, že tam mají jiná souhvězdí, vír v umyvadle se točí na druhou stranu, mají tam posunutá roční období – teď tam je jaro (slunce zapadá až někdy po 8. večer) a mají jinak i školní rok – velké prázdniny mají v prosinci a v lednu. Je tam časový posun -4 hodiny.
V okolí města se nachází poloostrov s více než 600 let starými obrovskými stromy. Nad městem rostou „bambusové háje“ a úplně na vršku hor je ještě sníh. Vrcholky mají kolem 2000 m.n.m. (spíš méně).
Kolem města najdete obrovské ledovcové jezero s přítoky z hor. Jezero se táhne až k hranici s Chile, proto sídlí u jezera „jezerní policie“ – prostě jen celní správa. Do jezera přitékají horské říčky, které umějí být pěkně divoké a jsou na nich vysoké vodopády.
V Patagonii jsme potkali úplně jiné druhy ptáků a hromadu psů. Psi jsou tu svobodní tvorové. Obyvatelé většinou nemají plot, tak si psi můžou chodit, kam se jim zachce. Setkali jsme se jen s hodnými psy. Nechali se podrbat a ještě by něco rádi dostali. Většina z nich nebyla uštěkaná a vypadali přátelsky. Žádný pes nevypadal, že by trpěl hlady. Ptáci tu děsně řvou už od 3 hodin ráno. Některé druhy vydávají zvuky, jako kdyby se vám ve křoví někdo smál. Na horách jsme potkali obrovské kondory.
V obchodě se dá sehnat téměř vše, co potřebujete. Nevedou tady vůbec bílé neslazené jogurty, zato sušenek, čokolád, slazených nápojů a celkově všeho slazeného je všude až moc. Ovoce a zelenina byly stejné jako u nás, možná pár neobvyklých druhů. Narazili jsme na „zdravý“ bezobalový obchod, ve kterém jsme byli každodenními zákazníky. Lepší mandle a datle jsem v životě neochutnala. Došlo i na ten pravý argentinský steak. Ochutnali jsme dulce de leche (mléčný karamel) či empanadas (plněné taštičky). Trochu jsem se bála pít vodu z kohoutku, ale ze začátku jsem neměla na výběr, a tak jsem si brzy zvykla. Všichni pijou maté z takových speciálních kalíšků s kovovým brčkem.
V obchodech šlo většinou platit kartou či dolary. Při platbě kartou jsme vždy museli podepsat účtenku. 😀 U dolarů si prodavači vždycky museli vygooglit aktuální kurz a vraceli nám pesos, takže jsme nemuseli vyměňovat ve směnárně nebo v bance. Argentinské pesos jsou často otrhané a počmárané. Na nižších bankovkách jsou nejspíš nějací vládci, na vyšších jsou zvířata (třeba puma na 500). Kovové mince se téměř nepoužívají, neboť ceny v pesos se dělí v přepočtu 2,5 na českou korunu. Nejnižší bankovka je 5 pesos.
Obyvatelé většinou mluví jen španělsky, a tak jsme se domlouvali „rukama nohama“. Zaujalo mě, že anglicky umělo asi stejně lidí jako německy (1 z 10). Vypadají většinou dost španělsky, opálení s tmavými vlasy. Nečekejte „kolumbijské indiány“, jsou tu spíš evropské typy. Setkali jsme se s hodnými lidmi, kteří nás rádi svezli. A tak jsem se za poslední týden nastopovala víc než kdy v životě.
Po týdnu jsem se mi o dost zlepšila španělská slovní zásoba. Potřebovala bych se naučit základní gramatiku. Po dalším týdnu bych už asi dokázala plynule mluvit španělsky. Je to asi nejlehčí jazyk.
MS v běhu do vrchu
Teď začíná jít do tuhého. Podstata celé mojí cesty byl právě tento závod. Od začátku jsem tajně doufala v týmovou medaili. Trochu jsem podcenila odpočinek před závodem. Nešlo nejít objevovat město a jeho okolí. Na „aklimatizaci“ jsme měli téměř 4 dny. Stihli jsme si projí trať, proběhnout část poloostrova s 600 let starými obrovskými stromy (rostl tam i skořicovník), nakoupit argentinské svetry, objevit obrovské šišky, projít každý obchůdek se suvenýry či objevit místní palačinkárnu. Trať se nakonec den před závodem stejně změnila. Myslím si, že mi předchozí trať s vodopádem sedla více. Trať měla být jen nahoru a pak dolů až do města. Nová trať byla 2x nahoru, 2x doůu a pak až do města. Brod nad vodopádem byl opravdu nebezpečný, ale byl by to neuvěřitelný zážitek.
V den závodu nehorázně pršelo. Ochladilo se a foukal i silný vítr. Z trati se stala skluzavka nahoru i dolů. Američanky zvolily silniční obuv s hladkou podrážkou. Všichni ostatní normálně uvažující zvolili terénní boty, nejlepší do těchto podmínek byly za mě rozhodně Inov-8 X-talon. Před startem jsme pořádně vymrzli a do závodu jsme šli totálně promočení.
Po startovním výstřelu jsem se probrala a zjistila jsem, že se nacházím někde v úplné špičce. Před odbočkou do rozbahněného kilometr a půl dlouhého kopce byla trochu strkanice. Soustředím se na kořeny a super bahnitý kousky. Obíhám holky, které zůstávají v blátivém kopci na místě. Těsně před vrcholem mě předbíhá Alča, která běžela fakt úžasně celou dobu a skončila v cíli 4. Sbíhám dolů, předbíhám celkem dost holek. Jedna Turkyně padá a já při jejím obíhání taky. Mám asi trochu odřený bok. Snažím se uklidnit a běžet dál. Dobíhám dolů. Slyším, jak křičí někdo z Čechů do vysílačky: „Vypadá to dobře, mohli bychom mít týmovou medaili“. To mě dostatečně povzbuzuje. Přibíhám k 2. kopci (byly to 2 stejné okruhy) a v hlavě si říkám: „nezkaz to holkám“. Běžím ještě tak 200 m a přecházím do chůze. Lapám po dechu. Nemůžu se pořádně nadechnout. Všichni mě předbíhají. „Ty vole, bojuj trochu, tohle je ta chvíle, kdy se musíš přemoct,“ říkám si. Koukám na hodinky – 3,5 km, to jsem sotva v půlce. To bude ještě utrpení. Předbíhá mě i Gabča. Kus pod vrcholem stojí někdo z Čechů a fandí mi: pojď, pojď. Za mnou už nějakou chvilku nikdo není. Všechny lepší holky jsou daleko přede mnou a horší zase daleko za mnou. Najednou slyším, jak za mnou někdo běží. Otočím se a vidím francouzského trenéra. Křičí na mě francouzsky: „Allez, allez“ a po chvíli i „pojď, pojď“. Chvíli jdu, chvíli běžím. Snažím se popadnout dech a těším se na „vrchol“. Francouzský trenér za mnou běží až nahoru. Tímto mu chci poděkovat, i když si to asi stejně nikdy nepřečte. Sbíhám dolů a cítím, že mě píchá v plicích při každém kroku. „Takhle to nejde, ale přece to teď nevzdáš,“ říkám si v duchu. Vzpomenu si na různá cvičení, při kterých se praktikuje hluboké dýchání do břicha. Zkouším to taky. Pomůže to fyzicky i psychicky. Po chvíli už můžu alespoň trochu běžet. Dávám si pozor, abych nikde nespadla. Dýchám zhluboka. Dobíhám Gabču a snažím se dohnat někoho před námi. Všichni už byli dávno pryč. Přebíhám brod. Říkám si teď musíš vydržet až do cíle. Kus za mnou běží Gabča, která by to kdyžtak zachránila, kdyby mě ještě někde zradily plíce. Vzpomenu si na „srovnej ruce a nohy“, dýchám zhluboka a běžím. V jednom místě se rozlila řeka. Byla tam uzounká lávka, ale mě už to bylo jedno, tak jsem proběhla tou řekou. Byla to celkem chyba, pod břehem byla vymletá díra a já tam celá zahučela. Rychle se šplhám nahoru na břeh a běžím dál. Už mi to bylo úplně jedno. Mokro nemokro. Zima nezima. Prostě běžíš. Do cíle to jsou ještě tak 2 km. Po vyběhnutí z technicky náročného (pra)lesa už následuje jen kilák po prašné cestě a cílová rovinka po asfaltu. Snažím se ještě trochu zrychlit a zkouším dlouhý finiš. Před sebou vidím tak 150m nejspíš turecký dres. Bohužel jsem ji už nestihla dohnat. Zatáčka a už jsem na hlavní třídě. Snažím se to udržet až do cíle. 1. cílová brána, 2. cílová brána… konec, šlus.
To, na co jsem měsíc trénoval,a je u konce. Totálně jsem to pokazila. Možná jsem to přepálila. Možná jsem neměla tolik natrénováno. Možná to bylo psychikou a počasím. Sednu si na zadek. Přiběhla Gabča a přichází Alča. Prý má Baru stříbrnou medaili a možná máme i medaili v týmech. Alča byla 4. To je úplně úžasný na to, že je z Brna. 😀 (Omlouvám se všem Brňákům.) Hrnou se mi slzy do očí. Mám radost a zároveň cítím smutek, protože jsem to holkám možná trochu pokazila. Chtěla jsem být do top 20. Jsem prý 21. V prvních kilometrech závodu jsem byla v top 10. Zároveň mě bolí plíce. Za cílem hledám našeho českého doktora, aby mi poradil, co s tím. Prý mám nejspíš jen stáhnuté mezižeberní svaly. Potkávám Baru a dává mi dlouhé obejmutí. Potřebuji ze sebe dostat emoce. Obejmutí od Baru mi dodává síly a pokračuji dál k ostatním Čechům. Dostávám gratulace, i když si v hlavě říkám, že není k čemu. Trenéři to propočítávají a hlásí, že máme bronz v týmech. Jsem happy. Snažím se se převlíknout do suchého, ale jsem totálně promrzlá. Nějací hodní Argentinci nám nabídli azyl u nich v pojišťovně. Udělali nám čaj a půjčili nám ručníky. Udělali jsme jim tam totální nepořádek. Jdeme se vyklusat. Pobíháme po rozbahněných ulicích a vyhýbáme se loužím. Gabča nás stejně dost pocákala, takže zase máme mokré nohy. 😀 Najednou mě popadne silný kašel. Měla jsem pocit, že si vykašlu plíce. Naštěstí jsem byla druhý den celkem v pohodě. Jen mi chvilku přeskakoval hlas. Volám domů a trenérce. Všichni jsou šťastní kromě mě. Možná bych nebyla spokojená, ani kdybych měla individuální medaili. Nikdy nebudu spokojená. Sice je mojí životní filozofií užívat si života, ale v některých věcech jsem na sebe prostě dost tvrdá.
Po obědě ještě jdeme zafandit dospělým, kteří mají všichni týmové zlato a stříbro. Marek Chrascina ještě vyfinišuje individuální bronz. Pak dostopujeme domů a jdeme se projít na takovou krásnou vyhlídku. Trochu se Alče vybrečím a už to je lepší.
Večer dostáváme medaile. Je to vlastně moje 1. medaile z MS. V hlavě si furt říkám, že na tom nemám moc zásluhy, ale aspoň jsem byla „ta 3.“, které výkon se do celkového součtu započítával. Mám z toho smíšené pocity. Ani teď nevím, jestli mám slavit nebo ne. Vždyť je to týmová medaile… V rámci oslavy jsme zašli na steak.
Následující den jsme ještě byli zafandit maratoncům v jejich nejvyšším bodě. Aspoň vyzkouším nový běžecký baťůžek. Vybíháme v partě po 4 (já, Alča, Marek Chrascina a Tomáš Lichý). Nahoru to bylo cca 10 km (na 7km nastoupali 1km). Nahoře je sníh a zároveň písek. Je tam mega zima. Naštěstí se tam nachází lyžařské budky a občerstvovačky. Po proběhnutí Čechů zase mastíme dolů. Stihli jsme si zajezdit po zadku dolů ze svahu. Mám v botách hodně sněhu a písku. Zároveň mám písek i všude v očích a ve vlasech, protože nahoře dost foukalo. Sbíháme dolů a zase stopujeme auta. Jedeme do města. Večer ještě skočím na kus řeči se soupeřkami do hlavní haly. Vyměníme si trička. Večer rychle balím a padám únavou do postele.
Další den máme odjíždět v půl 6. Jak jsme po několika dnech pochopili, Argentinci mají vždy zpoždění. Trvalo téměř hodinu než pro nás přijel autobus. Cesta zpátky proběhla docela v pohodě. V Praze nás uvítal atletický šéftrenér.
Následující den mě čekalo uvítání v kláštereckém oddíle. Takový ohlas jsem opravdu nečekala. Přišel mi pogratulovat i náš pan starosta. Trenérka mi vyrobila podpisové kartičky a tak jsem si poprvé v životě mohla zkusit dávat autogramy. 😀
Jelikož jste se dostali až sem, jistě už znáte moje smíšené pocity z medaile a mého výkonu, proto chápete, jak jsem se celou dobu cítila. Teď už to i beru, život je krátký a je potřeba oslavit každý úspěch.
Ráda bych poděkovala a pogratulovala celému českému týmu (včetně fyzio, doktorů, trenérů, úžasnému vedoucímu výpravy, se kterým to bylo „no stress“). Děkuji rodičům, trenérům Purmanovým, rodině, svému rodnému klubu TJ Klášterec nad Ohří i svému hostitelskému Kome klubu Kraslice, masérovi Standovi, všem fyzio u kterých jsem byla s „okosticemi“, všem kamarádům a známým a všem, kteří mi fandili na dálku. Děkuji za gratulace. A děkuji za fotky.
Tenhle týden mi otevřel oči, nakopal mě do zadku a namotivoval na další rok. Letošní sezona se mi nepovedla, protože jsem pořádně nemakala, furt jsem byla psychicky na dně a zraněná z nedostatečné prevence. Vím, co mám ještě zlepšit. Moc se těším na rok 2020, ale tu olympiádu už asi nestihnu no 😀 . V roce 2020 mám trochu jiné plány, především odmaturovat. Tím ale neříkám, že hodlám atletiku nějak omezit. Ba naopak. Na příští rok mám mnoho cílů, tak snad se mi aspoň nějaké z nich podaří splnit.
Doufám, že se vám článek líbil. Uvidíme se na krose.
Běhu zdar a horskému obzvláště.
Anežko, moc ti blahopřeji k perfektnímu výkonu a děkuji za reportáž z cesty. Moc pěkné povídání, postřehy a rady. Ať se ti následující rok vydaří podle tvých představ.
Jsi neskutečná borka! Gratuluju k výkonu ❤😜