Články

Pohádka o horském orientačním běhu (report z MČR v HROB)

Žil, byl jeden Honza, který rád běhal orientační běhy. Jednou si řekl, že by chtěl zkusit běžet horský orienťák (zkráceně HROB). Na ten je ale potřeba si sehnat parťáka. Nenapadlo ho nic lepšího než napsat Anežce. Anežka má ráda dlouhé běhání a také Krušné hory, ve kterých se zrovna běželo MČR v HROBu. A tak se stalo.

V sobotu spolu vyběhli Anežka a Honza na závod s volným postupem (cíl – oběhnout všechny kontroly v libovolném pořadí co nejrychleji). Avšak start neprobíhal vůbec hladce. Anežka zjistila, že její buzola má nefunkční čip, a tak musel Honza ze startu ještě doběhnout do auta pro náhradní. Bloudili spolu přes sedmero potoků, sedmero údolí, sedmero vrcholů a sedmero skal. Usmálo se na ně slunce a ukázala se i modrá obloha. Nakonec naběhali skoro 30 km a nastoupali přes 1200 m. Našli všechny kontroly, nepohádali se a v cíli byli jako 3. ve smíšené kategorii. Což je dostatečně namotivovalo běžet i další den.

V neděli se ani jednomu úplně nechtělo, ale když už se oba potkali v Oseku, nezbylo jim nic jiného než vystartovat. Čekal je o něco kopcovatější závod s povinným postupem. Museli se vydrápat na několik hřbetů, z kterých se pak museli zase skutálet dolů. Slunce se na ně usmálo jen jednou. Jinak se museli prodírat hustou mlhou, která by se dala krájet. Anežka už byla ke konci opravdu vyčerpaná a byla ráda, že nemusí vymýšlet postupy a hlídat cesty. Od toho měla zkušenějšího Honzu. Do cíle se doplazili po téměř 4 a půl hodinách. Taky se v cíli dozvěděli, že jsou nakonec 2. na mistrovství ČR. Tím končí pohádka o horském orienťáku. Ponaučení zní: nebojte se zkoušet nové věci a někdy třeba uspějete i na začátku.

Reálná fakta z MČR v HROB

První závod měl měřit ideálním postupem 23 km, my jsme naběhali o 7 km víc. Ve druhém závodě jsme si přidali skoro 8 km a i 300 výškových metrů. První den jsme to vůbec nehrotili, a tak nás patálie na startu vůbec nerozhodila. Také jsme si v prvním závodě několikrát odskakovali do křovíček, měnili si ponožky a kochali se výhledy z občerstvovačky. Druhý den jsem se snažila zdržovat trochu méně, obzvlášť když jsem věděla, že na 2. místo ztrácíme 3 min.

Na oba závody jsem měla jiné boty. První den jsem si vzala své oblíbené Hoky (Mafate Speed), které byly velmi komfortní, ale tolik nepodržely v hlubokém listí v prudkém svahu. Ale nohy se měly jako v bavlnce. Taky jsme měnili ponožky, a tak jsem neměla žádný puchýř. Druhý den jsem zvolila „orienťácké“ inov-8 x-talon. Na asfaltu jsem sice trochu trpěla, ale v terénu mě podržely o dost více než Hoky. Na kluzkých kamenech pokrytých ještě kluzčími listy mě ale nepodrželo nic a já si párkrát trochu namlela.

Napadlo mě, že klíčové bude jídlo a pití. Už i na závody delší než hodinu vymýšlím, co sním. Vyzvedla jsem si v pátek v Trailpointu zásobu slaných Chimpanzee tyčinek a GU gely na testování. Kde jinde je otestovat než na pořádném dlouhém běžeckém závodě (z toho se prosím neiinspirujte, naštěstí mi to sedlo a nebylo mi špatně, NE vždycky to ale vyjde). Díky moc, Michale! Hodinky nás každou půl hodinu upozorňovaly, abychom do sebe něco nacpali. Tahle taktika se velmi vyplatila a nám první den vůbec nedošly síly a druhý den jenom trochu.

V poslední řadě se jen krátce zmíním o speciální voděodolné mapě a čipu. Mapa vydržela opravdu všechno. Jednalo se o měřítka 1:25000 resp. 1:30000. (Pro porovnání v Praze běháme s měřítky kolem 1:5000.) Trasa byla vymyšlená tak, abychom se dobře rozmysleli, kolik údolí chceme vyběhnout a seběhnout. Na víc „profi“ orienťáky se používá čip, který (pro moje neorienťácké kamarády) vypadá jako „fleška“ na prst. Prý jsme ztratili dalších x minut tím, že jsem neměla bezkontaktní čip. Já byla ale ráda, že mám nějaký funkční. Orienťácký svět pro mě zůstal v některých věcech stále nepochopený.

O orienťácích

K orienťákům jsem se dostala přes kamarády-skoro spolužáky z Přírodovědecké fakulty UK. Každé úterý se koná školní „závod“ většinou kolem 5-10 km na jiném místě v Praze. Jedná se o noční závody, což je kolikrát ještě zajímavější než ve dne. Pro mě je to skvělá příležitost pro nabíhání objemů neobvyklou cestou za 1 kredit. Půl hodina čistého běhu uteče stejně rychle jako hodina orienťáku. Člověk musí zapojit mozek, a tak vnímá čas jinak.

Orienťáky se slučují s mojí životní filosofií sportu a objevování přírody. Je mi trochu líto, že se u nás neběhali, když jsem byla malá. Teď už mám svůj sport číslo 1 (triatlon) a na orienťáky si můžu jen někdy odskočit v rámci přípravy. I když nikdy neříkej nikdy. Třeba s nimi někdy začnu i víc. Minimálně za rok bych si klidně nějaký HROB zopakovala.

V Praze se běhá nespočet otevřených orientačních běhů. Nebojte si někdy nějaký přijít vyzkoušet. Je to fakt sranda! U nás na severozápadě to je trochu horší, ale pohrávám si s myšlenkou někdy nějaký u nás na vesnici uspořádat.

Běhu zdar!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Back To Top