Povedený běžecký víkend na Šumavě

Na tento víkend jsem se chystala celé prázdniny. Po letošní né úplně povedené dráhové sezóně jsem chtěla zkusit ještě běhy do vrchu. Bydlím v údolí, z jedné strany mám „za barákem“ Krušné hory a z druhé Doupovské. Kopců u nás opravdu není málo, s těmi rovinami to je horší, když přijde na nějaký tempový běh. Všechny mé volnější běhy bývají někam (často do neznáma) na nějaký vrchol, jelikož mě neuvěřitelně uspokojuje koukat dolů do krajiny. Proto mám k vrchům v srdíčku blíž než k dráze.

Příprava byla tedy v mých super podmínkách ideální, až na poslední 3 týdny, kdy se mi zase po snažení na dráze vrátily problémy s holeněmi. (Příště sepíšu pár svých rad, jak na ně.) Trochu jsem začala propadat do depresí, že mi holeně nedovolí odstartovat. Ráda bych se tímto omluvila svému okolí za hrozné chování.

Pátek – Sbaleno máme, uvařeno taky, cestu naplánovanou taky. Vyrážíme. Poprvé jsem někam jela jen s mamkou. (Obě jsme zdatné řidičky.) Cesta utíkala, až na pár objížděk, rychle. Dorazily jsme do Nových Hutí. Ubytování přes airbnb jsme v pohodě našly. Spěšně jsme si vybalily a mastily si za světla ještě prohlédnout trať. Čekala jsem větší „prasárnu“. (Při závodě v 2. okruhu jsem změnila názor.)

Sobota dopoledne – Kde je ten déšť a zima? Šly jsme se projít po Hutích a dokonce vysvitlo i sluníčko. Podrbaly jsme si kocoura a 2 jezevčíky našich hostitelů. K obědu jsme si uvařily ovesnou kaši s banánem. Už jen zatejpovat od hlavy k patě a můžeme vyrazit do Zadova.

Sobota odpoledne – Zaparkovaly jsme. Prezentovaly se. Mamka startovala dřív. Už od startovní čáry byla vítěz. Jako jediná veteránka si troufla na zadovské sjezdovky. Vsadily jsme se o řízení domů. Mamka nasadila laťku vysoko.

Před startem jsem si musela klasicky asi 5x odskočit a do poslední chvíle jsem nevěděla v čem běžet.

Hned po startu nás čekala kratší sjezdovka. Kluci nám poutekli. Přepálili to? Okolo mě běží asi 6 holek. Přepálily to taky?

Pak následoval seběh. Moje parketa. Běžím s Alčou Matějákovou a za pár set metrů ji nechávám za sebou a valím to dolů až k začátku delší sjezdovky.

Přichází kopec. Zůstalo mi v nohách ještě něco z prázdnin? Jediný, co musíš, je dýchat, dělat malé krůčky a hýbat rukama.

Dobrý, 2. kopec mám za sebou. Seběh dolů ke startu. Výběh kratší sjezdovky – ta poslední bude pěkně bolet. Seběh – uvolni se, dýchej, neotáčej se.

Jsem dole, teď přijde klíčová chvíle celého závodu. Běž, dýchej, ruce. Co se má stát se stane, vyhraješ nad sebou, když to nevzdáš. Jsi 1., když tě někdo předběhne, tak se snad stejně ještě kvalifikuješ na MS.

Po chvíli mi skvělá Alča funí na záda. Předbíhá mě. Hlava říká: „drž se jí.“ Nohy ne. Chvíli jdu. Přemýšlím, jak dalekou je za mnou 3. juniorka. Pár lidí mi fandí, mezi nimi i mamka, zkusila jsem to ještě rozběhnout. Dýchej, ruce, vyťapkej si to. Sjezdové skoky nahoru a následuje už jen seběh. Pocit nejistoty, ale štěstí zároveň. Přemýšlím, jaké je teď počasí v Argentině. Cílová rovinka. Cíl. Hledám Alču, abych jí pogratulovala.

Jdeme se vyklusat. Jsem zase pozávodně upřímná. Snad to holkám nevadí. Pak jsme se jely převléct a bohužel nestihly vyhlášení. Večer bylo v plánu prozkoumat Vimperk. Zajímavé městečko.

Neděle – Šumava je moje 3. nejoblíbenější české pohoří hned po Kruškách a Jeseníkách, proto jsme se chtěly s mamkou ještě někam podívat. Našla jsem několik fotogenických míst. Nakonec jsme stejně podnikly lehčí delší běh, který nohy potřebovaly ze všeho nejvíce. Seběhy umí člověka pořádně zmasakrovat. Vyběhly jsme ze Srní na Oblík, dále k Tříjezerní slati a podél plavebního kanálu zpátky. Krásná 16. Na tempo se radši neptejte. Teplé počasí mi umožnilo si možná letos naposledy vzít na běh jen podprsenku a kraťasy.

Krásně načatou neděli jsme dokončily obědo-večeří v Kašperském Nebespánu. Moc doporučuji. I vybíravé jazýčky, jako já, si tu něco vyberou. Projely jsme úspěšně skrz Plzeň až domů. Pohodovou neděli mi večer bohužel trochu zkazilo dodělávání školy, ale to k tomu patří. Člověk by se měl učit celý život.

Podařilo se mi kvalifikovat se na MS do Argentiny. Za což patří poděkování rodině, paní trenérce, všem, kteří mi na trati fandili nebo mi drželi palce na dálku, masérovi Standovi, fyzio Kátě K. a Michalovi, všem učitelům a spolužákům, kteří mi pomáhají se nezbláznit z maturity… díky.

Můžete se těšit na pořádný psaní ze světa.

Běhu zdar a napište mi do komentářů, jak se vám líbí takto psaný report ze závodů.

PS. Hledám sponzory nebo spolupráce na běžecké vybavení a výživu.

úvodní foto: David Švestka